Převzato z tisk.cirkev.cz
Koho volit
Dluh vůči sobě nebo jiným
Jaro je symbolem znovuzrození, a to jak pro křesťany, tak pro všechny, kteří vnímají probouzející se svět přírody do nového života. Obnova a znovuzrození jsou v přeneseném smyslu i podstatou jediného alespoň trochu fungujícího politického systému. S každými volbami se přece v demokracii zbavujeme zatuchlosti a náchylnosti ke korupci těch, kdo jsou u moci. Volíme nový tým, který slibuje být lepší. Často je to ovšem ten nejvíce populistický. Zřídka vyhrává tým, který by sliboval churchillovské „Pot, krev a slzy“. A tak nejednou svými hlasy otevřou nepoučitelní voliči dveře k moci těm, kdo naslibují nesplnitelné, ale v tu chvíli věrohodně znějící.
Každý zodpovědný volič si musí klást otázku: "Na základě jakých argumentů věnuji svůj hlas té či oné politické straně? Které téma je pro naši budoucnost, o níž se bude během několika týdnů spolurozhodovat, klíčové?"
Křesťanský volič při svém rozhodování přirozeně bere v úvahu soulad vůdčí ideologie politických stran se svým přesvědčením. To je jistě správné, samo o sobě však nedostatečné. V situaci, kdy není většina politického spektra vyhraněně protikřesťanská, nabývají na významu i mnohá témata důležitá na první pohled „pouze“ z hlediska sekulárního. Jejich podrobnější zkoumání totiž nezřídka ukáže, že i ona obsahují hodnotovou dimenzi, jež by žádnému křesťanovi neměla být ve volbách lhostejná.
Česká republika se nachází v situaci, kdy prudce roste její veřejný dluh, podle propočtů každou sekundu o 4756 korun.[1] Přesáhl již 1,3 bilionu korun (tzn. 35 % HDP). Jen letos plánujeme na úhradu úroků státního dluhu vydat 76 miliard korun.[2] I když země zatím není považována za ohroženou rizikem tzv. státního bankrotu a u svých dluhopisů platí nižší „rizikovou přirážku“ než Itálie či Portugalsko, nemluvě o Řecku či Lotyšsku,[3] neúnosné tempo zadlužování považujeme za hlavní téma letošních voleb. Toto téma je zároveň symbolem, nakolik političtí představitelé jednají s ohledem na budoucnost, či naopak líbivými sliby a neochotou řešit nepopulární záležitosti zadlužují generaci našich dětí.
Jsme zklamáni tím, nakolik nás, voliče politické strany, v diskusi o budoucím vývoji veřejných rozpočtů podceňují. Předseda národohospodářské komise největší levicové strany v jednom z deníků sdělil, že „konkrétní rozpočtové škrty přece každá vláda předloží v srpnu 2010“[4] (tzn. až po volbách). Zatím jeho strana inzeruje, že zaplatí „zvýšení dětských přídavků a rodičovských příspěvků“ z jednorázových příjmů.[5] Významný český politolog rezignoval na jakoukoli analýzu programu této strany: „V těch návrzích nedokážeme rozlišit mezi skutečnými plány a něčím, co je spíše předvolebním heslem.“[6]Avšak i hlavní ekonomický expert největší pravicové strany předkládá podbízivý návrh, podle nějž prý budou poslanci a ministři osobně finančně trestáni za to, když „připustí zvyšování dluhů“.[7] Jak máme uvěřit, že je takový návrh vůbec vážně míněn, když se ministři a poslanci této strany takového jednání předtím sami nezřídka dopouštěli?
Cítíme loajalitu ke svému státu a jsme srozuměni s tím, že abstraktní „úspory“ znamenají konkrétní nepříjemné věci. Může to být zmrazení platu či propouštění některých z nás, ať už pracují ve státní nebo v nestátní sféře. Může to znamenat zastavení velkých investic, na něž stát momentálně nemá peníze. Může to znamenat pomalé či nulové zvyšování důchodů a rušení různých státních příspěvků pro rodiny s dětmi. Může to znamenat ve zdravotnictví zvýšení spoluúčasti pacientů, delší čekací lhůty a zavírání některých oddělení nemocnic. Koho v takové situaci volit?
Dá se předpokládat, že víc než jindy bude pozornost voličů zaměřena na menší politické strany. Pozorný volič možná nalezne odpovědnou dlouhodobou vizi i v programu jiných stran. Podle průzkumů čeští voliči stále cítí, že strany zvládají maximálně běžný provoz, nevědí, kam vlastně směřujeme, ani nedokážou ukázat realistický směr.[8] Je nejvyšší čas, aby politici vzali na vědomí, že bezostyšnou hrou o moc snižují důvěru obyvatel ve smysl voleb. Nás voliče zajímá delší horizont než čtyři roky a hlavně to, aby zastupitelská demokracie byla s to řešit vážné výzvy současné doby.
Nesporně bude každý souhlasit s tím, že „Cítit se dobře v nějakém prostředí” znamená rozumět si s ostatními, komunikovat, souviset s prostředím, být v něm zapojen a spoluvytvářet ho, nebýt v něm zbytečný, mít podíl na jeho podobě. Nemáme-li alespoň nějaké tušení celku, zůstává pro nás část těžko srozumitelná.[9] A jak se uvádí v dokumentu „Pokoj a Dobro“,[10]nezapomínejme na to, že člověk je součástí stvořeného světa a jako takový by měl dbát na dobrovolnou skromnost, kulturu služby a dávání.
Václav Malý, biskup
předseda rady Iustitia et pax při ČBK
Praha 27.4.2010
1 Viz stránka ekonoma Raiffeisenbank Aleše Michla
2 Viz položka 396 v tabulce výdajů
3 Viz závěrečná tabulka podle údajů ČNB
4 Viz rozhovor Jana Mládka z ČSSD pro Lidové noviny 6.2.2010
5 Viz www.cssd.cz/uvod
6 Tomáš Lebeda in „Do penze v 80?“, Respekt 7.2.2010
7 Viz návrh Martina Kocourka z ODS
8 Viz rozhovor s Janem Hartlem pro HN dne 26.3.2010.
9 Viz www.tomasskrdlant.info/Stranky_Tomase_Skrdlanta
10 Viz tisk.cirkev.cz/dokumenty/pokoj-a-dobro.html
TS ČBK informovala Ing. Helena Žabžová, rada Iustitia et pax
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.